Ropucha obecná (Bufo bufo)
Jak ji poznáme?
Ropuchu obecnou poznáte snadno. Má nenápadné, hnědé až šedohnědé zbarvení, někdy i světle hnědé s tmavými skvrnami, poměrně širokou plochou hlavu a velké oči se zlatavou duhovkou. Břicho může být bez jakékoli kresby, často je však tmavě mramorované. Přehlédnout nelze ani velké příušní žlázy (tzv. parotidy), které nápadně vystupují po stranách krku. Samice ropuchy obecné dorůstají velikosti 12 až 15 cm, samci jsou výrazně menší. K nehezkému vzhledu ropuchy obecné přispívá i silně bradavičnatá kůže, která vylučuje výměšek obsahující jedovaté bufotoxiny. Ty sice pro člověka nepředstavují vážné nebezpečí, ale dostane-li se výměšek do oka, nosu či na jinou sliznici, vyvolá velmi nepříjemné pálení. Ty sice pro člověka nepředstavují vážné nebezpečí, ale dostane-li se výměšek do oka, nosu či na jinou sliznici, vyvolá velmi nepříjemné pálení. Po dotyku je dobré si co nejdříve umýt ruce.
Ropucha je považována za škaredou, ale prý má krásné oči. Asi proto se v pohádkách odporné ropuchy často mění v krásné princezny
Způsob života
Ropucha po většinu roku vede samotářský způsob života. Přes den je zalezlá v děrách, norách hlodavců, pod kameny a ve štěrbinách skal a teprve v noci se vydává za potravou. Samotné ropuchy se živí hlavně slimáky, žížalami a různými, spíše pomalu se pohybujícími členovci a hmyzem.
Toto platí během celého roku kromě dubna a května v období rozmnožování. V té době se ve velkém množství stahují ropuchy do rybníků, tůněk, zatopených lomů a pískoven či požárních nádrží. Často se každoročně vracejí do stejné nádrže, ve které samy přišly na svět. Jak cestu najdou, někdy i ze vzdálenosti několika kilometrů, zůstává dosud tajemstvím.
Ropuchy se pohybují pomalu a krokem, nedokážou skákat jako skokani. Velké množství jich zahyne pod koly aut. V některých zemích zavedli dopravní značky se žábou, která na taková místa řidiče upozorňuje. Také u nás se podobná značka občas používá, ale v oficiálním seznamu dopravních značek zahrnuta není.
Ropuchy kladou vajíčka do typických provazců, dlouhých až několik metrů, které zachytávají na vodní rostliny. Jakmile po dvou či třech týdnech čas rozmnožování pomine, ropuchy nádrže opustí a po zbytek roku k životu vodu nepotřebují. Zůstanou po nich hejna tmavých pulců, kteří se za měsíc až měsíc a půl přemění v malé žabičky a rozlézají se po okolí nádrží.
Ropucha je velmi přizpůsobivá. Žije na poli i v lese, u rybníka i v zahradě, ve městech, v nížinách i vysoko v horách. Jako jeden z prvních obojživelníků osídluje i člověkem zdevastovanou krajinu, například výsypky povrchových dolů.
Hlas
Samci ropuchy obecné se ozývají nápadným, monotónně znějícím hlasem, který lze popsat jako vysoké "orrr, orrr". Chraplavé hlasové projevy ropuch nejsou nijak hlasité, samci totiž nemají zevní ozvučné rezonanční měchýřky jako například skokani. Ropuchy zaslechneme většinou v noci, brzy na jaře, někdy již od poloviny března. V té době žijí ve vodě.
Ohrožení a ochrana
Ropuchy jsou ohroženy především likvidací rozmnožovacích míst. Často také dochází k otravě ropuch organofosfáty a těžkými kovy, jež jsou součástí přípravků používaných v zemědělství. Ropuchy jsou také hlavně ohroženy při jarních migracích. Ochrana spočívá především v ochraně vodních ploch umožňujících rozmnožování a na jaře v budování zábran zamezujících vstup ropuch na vozovky v místech jejich pravidelného tahu.
Rosnička zelená (Hyla arboea)
Rosnička zelená (Hyla arborea) je ohroženým druhem jejíž početnost poklesla v důsledku znečišťování vodních ploch používaných k rozmnožování a používání pesticidů v zemědělství. Areál rozšíření zahrnuje většině území Evropy. V ČR rosnička zelená žije především v nížinách. Jako silně ohrožený druh je zákonem zvláště chráněna.
Jak ji poznáme?
Rosnička zelená je drobná zelenavá žabička, která dokáže své zbarvení poměrně rychle změnit podle toho, kde se nachází. Zelené zbarvení zad je ostře oddělené od bělavého až žlutavého břicha úzkým tmavým pruhem Má dlouhé, na konci rozšířené prsty, které používá jako přísavky a krásně se jimi udrží na rostlinách. Dosahuje délky až 5 cm a nemůžeme si ji splést s jinýma žabama.
Způsob života
Z našich žab je právě rosnička nejméně vázána na vodu. Je to především noční živočich. Celý svůj letní život prožije na stromech, na keřích a podobně a jen na kratičkou dobu, třeba na den nebo dva, se vydává do vody, aby se mohla rozmnožit. Samička klade do dvou až pěti kulovitých shluků celkem 800 až 1000 vajíček. K metamorfóze pulců dochází obvykle v červenci.
Pulci se živí nejprve nálevníky a drobným planktonem, poté přijímají jakoukoli živočišnou potravu a není vyloučen i kanibalizmus. Dospělé žáby se živí drobným létajícím hmyzem, pavouky a jinými bezobratlými živočichy, které najdou na listech stromů. Kořisti se často zmocňují skokem.
Před deštěm vylézá do korun stromů a díky tomu se také televizním hlasatelkám v televizi při předpovědi počasí říká „rosničky“.
Hlas
Rosničky se začínají ozývat po soumraku, potom koncertují celou noc a ve dne se většinou neozývají. Hlas samečka (skřehotání) se za pomocí výrazného rezonančního měchýře nese do vzdáleností až stovky metrů. Člověk "vidí", jak se někdy celý rybník otřásá hlasy tisíců jedinců. Ale protože reagují na pohyb, tak jakmile vstoupí do vody, umlknou. Pak se ozve jeden sameček, tím vyprovokuje dalšího a za chvíli se zase celý rybník ozývá chórem rosniček.
Ohrožení a ochrana
Rosnička zelená je ohrožena zejména rušením malých vodních nádrží a likvidací přilehlých zarostlých mokřin a tůní. Dalším negativním faktorem je intenzivní rybníkářství, kdy hnojením rybníků dochází k hromadění organických látek a pulci se nemohou vyvíjet, a tak postupně celé populace vymírají. Pro ochranu je třeba zachovat vhodné vodní nádrže a pobřežní vegetaci.
Skokan zelený (Rana esculenta)
Skokan zelený ve skutečnosti není klasickým živočišným druhem, ale křížencem jiných dvou druhů - skokana skřehotavého a skokana krátkonohého. Jde o formu, která vzniká složitým mechanismem rozmnožování, pro kterou odborníci používají pojmenování "klepton". To nic ovšem nemění na skutečnosti, že jde o jednu z typických žab našich vod.
Jak jej poznáme?
Na hřbetu, na bocích i hlavě převládá zbarvení v různých odstínech zelené, často doprovázené kresbou z tmavých skvrn a pruhů. Spodní strana těla je světlá, žlutá až žlutobílá, někdy i slabě skvrnitá. Největší jedinci dorůstají délky až 12 cm, což bývají zpravidla samice, samci jsou o něco menší. Jako pro všechny skokany jsou i pro skokana zeleného vedle štíhlého těla příznačné dlouhé zadní končetiny, které slouží k plavání i ke skákání.
Způsob života
Skokan zelený je typicky vodní žábou, neboť se ve vodě či v jejím bezprostředním okolí zdržuje po celý rok. V zimě zalézá ke dnu do bahna, kde ve stavu strnulosti přečká i mrazivé období. Na jaře se probouzí v březnu až květnu podle okolní teploty.
Skokan zelený obývá menší i větší stojaté vody všeho druhu, pokud jsou hustěji zarostlé vodním rostlinstvem. Aktivní bývá jak ve dne, tak v noci.
Tento živočich je velmi ostražitý - tráví hodně času ve skrytu husté vegetace na březích vod, kde čeká na potravu Stačí malý pohyb a uslyšíte pouze žblunknutí, jak dlouhým skokem zmizí pod hladinou.
K rozmnožování dochází v květnu a jedna samice může naklást až 10 000 vajíček ve velkých shlucích, která ve vodě utvoří několik 40 až 50 cm velkých chomáčů. a záhy klesají ke dnu. Za příznivého počasí se z nich už po 7 dnech vylíhnou drobní pulci. Jejich úplný vývoj trvá 3 až 4 měsíce a občas se stává, že některý pulec přeměnu v žábu do zimy nestihne a přezimuje, na jaře pak dosáhne úctyhodné velikosti až 9 cm.
Dospělí skokani loví hmyz a jiné drobné živočichy, které najde na břehu nebo ve vodě, ale v útrobách největších skokanů byly nalezeny i zbytky menších ryb a drobných hlodavců.
Živí se hmyzem a dalšími drobnými bezobratlými, příležitostně i rybkami nebo malými žábami. Páření probíhá od května do června.
Hlas
Zjara o sobě dávají skokani zelení vědět nápadným hlasem, kterému se říká skřehotání. Nese se do daleka, neboť ho zesilují dva rezonanční bubínky, které se skokanům nafukují v koutcích úst. Jakmile se ozve jeden skokan, přidávají se k němu postupně další, až je z toho „chór“. Od hladiny rybníka se ozývá v poledne i v podvečer, zvláště pilně skokani skřehotají za pěkného počasí. Samci si skřehotáním vyznačují své teritorium a případné vetřelce téhož druhu - ve vodě i na břehu - ze své blízkosti odhánějí.
Ohrožení a ochrana
Kdysi velice hojný druh, u kterého v důsledku znečišťování vod dochází v poslední době k prudkému poklesu stavů a z mnoha míst již zcela vymizel. Skokan zelený je silně ohrožený, zvláště chráněný druh. Na vině je člověk - hnojivy a pesticidy zamořil povrchové vody natolik, že v nich jednak vymizeli různí drobní vodní živočichové (potrava skokanů), a jednak nastaly problémy s jejich rozmnožováním, neboť potřebují pro vývoj vajíček a larev čisté prostředí. Pro zpomalení prudkého poklesu početnosti skokana zeleného je nutno při krajinných úpravách zachovat rozmanitá vodní stanoviště.
Skokan hnědý (Rana temporaria)
V Česku patří mezi nejběžnější žáby. Jeho výskyt má víceméně plošný charakter. Běžně se vyskytuje jak ve středních a horských polohách, tak i v nížinách. Vyskytuje se i daleko od vody.
Jak jej poznáme?
Dosahuje délky nanejvýš 10 cm. Žába má dlouhé nohy, jazyk je vpředu přirostlý a je vymrštitelný. Výborně skáče a plave, najdeme ji na souši i ve vodě. Základní zbarvení je hnědavé a žlutavé. Na hřbetní straně těla jsou nepravidelné, různě velké skvrny. Bělavá, žlutavá či slabě oranžová břišní strana samic je skvrnitá, břicho samců je obvykle jednobarevné.
Skokan hnědý má nápadně silně vyvinuté zadní nohy, a proto je schopen skákat až do vzdálenosti 1 m. Velmi dobře plave a potápí se, přičemž využívá mohutných úderů zadních noh. V době rozmnožování se na těle samců objevuje slabě modrošedý odstín, nejintenzivnější v oblasti hrdla.
Způsob života
Kromě období rozmnožování žije skokan hnědý na souši, kde se obvykle zdržuje za dne ve vlhkých úkrytech. Za vlhkého deštivého počasí je aktivní i za dne, jinak ale vycházejí žáby za potravou hlavně za soumraku a v noci. Od září do listopadu vyhledávají žáby svá zimoviště. Většinou jsou to menší vody, hluboké nejméně 50 cm.
Pro rozmnožování si od března vybírá vodní nádrže s mělkou a teplou vodou, nicméně je schopen reprodukce i v hlubokých stinných nádržích či potocích. Samička klade do vody shluky vajíček čítající několik set až 2500 kusů, ze kterých se líhnou pulci. Ti pak procházejí metamorfózou - narůstají jim zadní nohy, poté nohy přední a pomalu mizí ocas, zmizí žábry a vyvinou se plíce.
Živí se hmyzem a dalšími drobnými živočichy.
Ohrožení a ochrana
Při jarních migracích k místům rozmnožování a v době návratu na suchozemské biotopy je tento druh značně zranitelný, pokud trasy tahu přecházejí komunikace.
Jeho ochrana spočívá především v zachování a budování malých vodních nádrží, omezování chemického znečištění vod, ochrana a obnova vlhkých luk apod. V místech, kde dochází v době migrace obojživelníků k ohrožení populace automobilovou dopravou, je důležité situaci vhodným způsobem řešit – dopravní značení, podchody, zábrany apod.
Skokan skřehotavý (Rana ridibunda)
Skokan skřehotavý (Rana ridibunda) je kriticky ohroženým druhem. Žije pouze v nížinách nejteplejších oblastí, je rozšířena ostrůvkovitě a její početnost výrazně klesá. Populace žijící v nadmořské výšce vyšší než 300 m jsou zcela ojedinělé.
Jak jej poznáme?
Průměrná délka těla je 12 cm, vzácně až 17 cm. Zbarvení hřbetní části těla je temně zelené, olivově zelené, nebo hnědavé, obvykle s tmavými nepravidelnými skvrnami. Středem hřbetu se obvykle táhne jasně zelený pruh. Břicho je bělavé, s tmavými skvrnami, nebo tmavě mramorované. Dolní část stehen má tmavě zelenou nebo hnědou barvu.
Způsob života
Druh je vázán na vodu - zdržuje se buď přímo v ní, nebo v její nejtěsnější blízkosti. Žije v rybnících, kanálech a v hlubších tůních. Vodní nádrže, ve kterých stoupá znečištění vody, se stávají pro život a rozmnožování skokana nevhodnými. Zimu přečkává zahrabán do bahna na dně vod, jen výjimečně v úkrytech na suché zemi. V teplých vodách může zimovat na povrchu dna, ale může být i celoročně aktivní.
Na jaře se probouzí v závislosti na teplotě vody většinou v březnu až v dubnu, páření a rozmnožování probíhá v květnu až červnu. Samice klade až 12 000 (i více) vajíček v chomáčích, které klesají pod vodu a ulpívají na ponořených rostlinách. Pulci se vyvíjejí 3 až 4 měsíce, ve výjimečných případech se může vývoj protáhnout do příštího jara. Pohlavně dospívá skokan skřehotavý ve třetím roce života.
Pulci se živí především řasovými nárosty a jinou rostlinnou potravou, dospělci vodním i suchozemským hmyzem a jinými bezobratlými. Žáby se však mohou živit i drobnými obratlovci, především obojživelníky a jejich vývojovými stadii a drobnými rybkami. Běžný je také kanibalismus
Hlas
Samci se ozývají silným hlasem, v době rozmnožování v daleko slyšitelných žabích koncertech.
Ohrožení a ochrana
Skokan skřehotavý, stejně jako ostatní dva druhy vodních skokanů vyskytujících se v Česku, je důležitou složkou vodních a mokřadních ekosystémů. Je velmi citlivý na negativní vlivy, zejména na eutrofizaci vody, změnu pH, regulaci toků a vysoušení krajiny. Snižování jeho početnosti ukazuje na nevyvážené a narušené přírodní prostředí.
Ze všech obojživelníků Česka nejvíc vázán na vodu. Jeho ochrana proto znamená zachovat dostatečný počet vodních nádrží a mokřin a chránit je před znečištěním.
CHRÁNĚNÉ DRUHY PLAZŮ V OKOLÍ STŘÍBRNÉHO JEZERA
Ještěrka obecná (Lacerta agilis)
Ještěrka obecná (Lacerta agilis) je v České republice hojná po celém území, zasahuje do nadmořské výšky až nad 800 metrů nad mořem. Chybí jen na nejintenzivněji zemědělsky obdělávaných a chemicky ošetřovaných pozemcích a vyhýbá se souvislým lesním porostům.
Jak ji poznáme?
Ještěrka obecná je dlouhá max. 30 cm, obvykle nepřesahuje 25 cm. Hřbet je hnědý nebo šedohnědý, lemovaný dvojicí úzkých světlých proužků. Boky těla i hlavy jsou u samce jasně zelené, u samice hnědé, nebo hnědošedé. Mláďata jsou šedohnědá s bílými skvrnami.
Způsob života
Zdržuje se na teplých, sluncem ozářených travnatých svazích, pastvinách a v zahradách. Lze ji zastihnout na místech, jako jsou železniční náspy, lomy, pískovny a staré zahrady. Ve městech vyhledává především parky a klidnější vilové čtvrti. Často jí lze spatřit i na zanedbaných plochách větších průmyslových objektů či továren.
Vede denní způsob života, kdy nejaktivnější je ráno a v podvečer. Zimní měsíce ještěrky přespávají. Obvykle v říjnu zalézají do děr, pod kořeny stromů, nebo do opuštěných nor savců, ale také do puklin a jeskyněk ve skalách nebo na skalnatých stráních. V dubnu vylézají ještěrky ven.
Za potravu jim slouží nejrůznější hmyz, především pavouci, mouchy, kobylky, ale jsou známy i případy kanibalismu. Dožívá se 9-17 let, v zajetí se jeden exemplář dožil úctyhodných 57 let!
Ohrožení a ochrana
Ještěrka obecná je ohroženým druhem plazů ČR. Její ochrana spočívá převážně v ochraně biotopů. Je zakázán lov všech druhů ještěrek po celém státním území.
Slepýš křehký (Anguis fragilis)
Slepýš křehký (Anguis fragilis) je představitel beznohých ještěrek. Žije téměř na celém území ČR, od nížin až po víc jak 1000 m n. m.
Jak jej poznáme?
„Pozor, had!“ Někdy při jeho spatření uslyšíme tento výkřik, avšak slepýš není had, nýbrž beznohou ještěrkou. Dorůstá délky 30 cm, maximálně až 45 cm. Zbarven je nenápadně hnědě, s jedním, dvěma, nebo i třemi tmavými pruhy a modročerným břichem u samic, samci mívají břicho spíše břidlicově šedé, často se žlutavou kresbou. Svým zbarvením i kresbou však bývá značně variabilní. Někteří samci mají nádherné blankytně modré skvrny na bocích. Pohybuje se plazením jako hadi, ale není tak mrštný. V případě nebezpečí slepýš může odlomit část ocasu, který sebou ještě nějakou chvíli mrská a tím odvede pozornost od kořisti. Slepýši ocas po čase částečně regeneruje.
Způsob života
Vyskytuje se v lesích na pasekách, v křovinatých stráních i na loukách od nížin až do horských poloh. Slepýši žijí skrytě, přes den se ukrývají pod kameny, v pařezech, pod listím a teprve za soumraku vylézají ven. Objevují se zejména po dešti, kdy na zemi pátrají po dešťovkách a slimácích. Také březí samičky lze zastihnout při slunění.
Slepýš přes zimu hibernuje a vylézá koncem března až počátkem května (záleží na podnebí a počasí). Páření probíhá krátce po probuzení ze zimního spánku, ke kladení vajec a rození mláďat dochází na přelomu července a srpna. Samice mohou mít až 15 mláďat Slepýš křehký je vejcoživorodý, vaječný vývoj probíhá v těle samice a mláďata se klubou při průchodu vejce kloakou.
Potravou slepýšů jsou z větší části žížaly a slimáci, případně i různí členovci, larvy a červi přiměřené velikosti.
Ohrožení a ochrana
U nás je silně ohrožen a jeho stavy poslední dobou klesají. Slepýš je zcela neškodná ještěrka, která však bývá neznalými zaměňována s hadem a preventivně likvidována. Je to nejen nesmyslné, ale také nezákonné, neboť je chráněn jako silně ohrožený druh.
Užovka obojková (Natrix natrix)
Užovka obojková (Natrix natrix) je evropský nejedovatý had. V ČR obývá všechna příhodná stanoviště v nižších a středních polohách a vystupuje do nadmořské výšky 700 m. V současnosti je naším nejpočetnějším hadem.
Jak jej poznáme?
Užovka obojková má obvykle tmavě zelenou nebo hnědou barvu, s charakteristickými žlutými nebo oranžovými, černě a bíle lemovanými půlměsíčitými skvrnami za hlavou. Zbarvení bývá různé, od šedé po černou, spodní strana je světlejší. Její délka 70-120 cm, na jihu areálu i 180-210 cm.
Způsob života
Typickým biotopem jsou hustě zarostlé břehy řek, říčních ramen, potoků, rybníků, jezer a vodních nádrží, stejně jako bažiny, močály a vlhké louky. Had se nevyhýbá ani blízkosti lidských stavení.
Živí se obojživelníky, nejčastěji žábami (skokani, ropucha), ale příležitostně i savci (drobnými hlodavci), rybami a hmyzem. Ryby a zástupci ostatních obratlovců (plazi, ptáčata, ptačí vejce, drobní savci) tvoří jen zanedbatelnou část potravy. Mláďata užovky obojkové loví pulce, čolky a příležitostně hmyz.
K páření, které je provázeno ritualizovaným chováním samců, dochází nedlouho po prvním jarním svlékání. V průběhu června a července klade samice na teplá místa - většinou do vlhkého a tlejícího organického substrátu - až 50 bělavých kožovitých vajec. Vejce potřebují teplotu nejméně 21° C. Mladí hadi jsou dlouzí asi 18 centimetrů a jsou samostatní ihned po vylíhnutí.
Protože není jedovatá, na obranu produkuje pouze zapáchající tekutinu nebo předstírá smrt. Někdy předstírají také útok, ale neotevírá při něm čelisti. Při obraně kouše jen vzácně.
Ohrožení a ochrana
K její ochraně může přispět pouze zachování původních biotopů, které by umožnilo přežití její hlavní kořisti - obojživelníků. Potravní základna tohoto druhu je ohrožena zejména rychlým úbytkem vodních skokanů.
